nalezení cesty k bohu
Ateista a Bůh Co mě přimělo přehodnotit ateistickou zkušenost a uvěřit v Boha . Zjistil jsem, že spoustu věřících vyvede z míry otázka: "Jak víte, že Bůh existuje?" Snad uvažovali, proč se vůbec ptám. Nebo prostě netušili, co by odpověděli. Většina řekla: "No, člověk to prostě ví." Nesnažil jsem se dělat potíže. Ale rozhodně o mně neplatilo, že bych to "prostě věděla". Ovšem doufal jsem, že to někdo vědět bude. Když jsem se takhle pokoušel ptát několik měsíců, řekl jsem si: "Potkávám samé lidi, kteří věří v Boha, ale ani jeden neví proč!" Třeba v něho někteří lidé potřebují věřit. Ale zjevně neexistoval žádný důkaz. Nic, co by objektivně potvrzovalo jeho existenci. A tak jsem si nebyl jistý v co mám věřit . Ale pak jsem potkal někoho, kdo ve mně vzbudil zájem uvažovat o možnosti, že by Bůh mohl existovat. Ta známá byla laskavá, projevovala o lidi zájem a byla velice inteligentní. Zneklidňovalo mě, že někdo tak inteligentní může věřit v Boha. A tak jsem si na jednu stranu přál v Boha uvěřit, protože jsem obdivoval, jak moje kamarádka žije a jak jí záleží na druhých. Jenže jsem nedokázal uvěřit v něco, co se příčilo mému rozumu, co bylo v rozporu s mým přesvědčením. V té době jsem si budoval něco, co jsem považoval za svůj vlastní, "na míru ušitý" filozofický systém. Později jsem zjistil, že to byl ve své podstatě vlastně existencialismus. Dělala jsem však s filozofiemi, které jsem studoval, něco, o co se podle mě příliš mnoho lidí nepokouší: každých pár týdnů jsem se snažila prozkoumat přístup k životu, který zastával určitý filozof - například Nietzsche, Hume, Dostojevskij, Sartre nebo Platón -, a pak ho uplatnit v praxi. Hledal jsem dokonalou životní filozofii, která bude současně fungovat. A znovu a znovu jsem zjišťoval, že buď má příslušná filozofie nějaké nedostatky, nebo je příliš nepraktická na to, aby se dala uvést do praxe. Ale hledala jsem dál. Zasypával jsem svou kamarádku všemi možnými otázkami na téma Boha, které mě napadly. Často jsem si ty otázky pozdě do noci sepisoval. Pokračovalo to asi rok. Pak mi jednou přinesla knížku, která stručně odpovídala na otázky jako: Existuje Bůh? Je Bible pravdivá? Předkládala fakta. Žádné nejasné poznámky jako "musíte věřit". V té knize se uváděly určité důkazy pro Boží existenci, které byly logické. Mne sice věda moc nepřitahuje, ale zvlášť přesvědčivé mi připadaly pasáže, které pojednávaly o chemických vlastnostech vody a o postavení Země vůči Slunci. Zdálo se to příliš dokonale naplánované, příliš dobře poskládané dohromady. Vypadalo to, že můj názor, že "za tím nic není", stojí na slabších základech než možnost, že by Bůh existoval. Měl jsem teď méně důvodů pro to, abych si byl jistý, že nic není, a víc důvodů, které by mě mohly dovést k přesvědčení, že by Bůh existovat mohl. Pak jsem se dostal do situace, která dokonale otřásla mou pečlivě vykonstruovanou životní filozofií. To, v co jsem věřil , se ukázalo jako naprosto nedostatečné. Byl to pro mě šok, když jsem viděl, že jsem úplně v koncích a nedokážu najít přístup k životu, na kterém bych mohl stavět. Situace se ovšem nějak vyřešila sama od sebe. A já šel dál. Mám docela vyrovnanou povahu. Nikdy v životě jsem si nepřipadal doopravdy "v nouzi". Žádné vleklé krize. Žádná dlouhá období prázdnoty nebo velké zápasy. A rozhodně nic, kvůli čemu bych se cítila provinile. Ale představa Boha byla něco, co mi nešlo z hlavy... Co když Bůh je? Že by snad přece jen existoval? Jednou večer jsem si znova povídal se svou kamarádkou a té bylo zřejmé, že už mám všechny informace, které potřebuji. Viděla, že mi došly otázky, ale stejně jsem se dál pokoušel debatovat. V jednom okamžiku se ke mně náhle obrátil a jasně řekla: "Víš, já to nemůžu rozhodnout za tebe a Bůh nebude čekat věčně." A mně bylo okamžitě jasné, že má pravdu. Pohrával jsem si s velice závažným rozhodnutím. A tak jsem šel domů rozhodnutý, že se rozhodnu. Buď požádám Boha, aby vstoupil do mého života, nebo to téma úplně uzavřu a už nikdy si nedovolím zvažovat, že by Bůh mohl existovat. Unavovalo mě pořád se zaobírat tímhle rozhodnutím. Unavovalo mě pořád o tom přemýšlet. Tak jsem během následujících tří nebo čtyř hodin znovu prošel to, co jsem četl a viděl kolem sebe. A snažil jsem se to všechno zhodnotit. Dospěl jsem k závěru, že důkazy ve prospěch Boží existence jsou tak silné, že je rozumnější věřit v Boha než věřit, že neexistuje. A pak jsem se podle tohoto rozhodnutí musel zařídit. Věděl jsem, že pouze dospět k intelektuálnímu přesvědčení, že Bůh existuje, je pro mé spasení důležité , ale stačit to nebude . Šěl jsem spát, a když jsem se ráno probudil, uvažoval jsem, jestli tu Bůh pořád ještě je. Upřímně řečeno jsem tak nějak "cítil", že ano. Chtěl jsem číst Bibli a tak jsem si ji na internetu stáhl do počítače . A když jsem ji četl, dozvěděl jsem se že člověk by měl svůj život nebo jeho část prožít ve víře v boha a modlit se k bohu